Název

53 - služební cesta do Muscatu v Ománu, listopad 2014 a únor 2015

Popis

Tak konečně skoro po půl roce se dostávám k sepsání krátkého komentáře k cestě do Muscatu v Ománu. Podobně jako moje cesta do Betléma byla i tahle cesta díky práci - instalovali jsme tiskový stroj HP Indigo ws6800.Přírvay na cestu trochu připomínaly shon před Himalájskou expedicí se stejnou měrou neznalosti cílové země. Jednou z komplikací byla nutnost vzít si s sebou kompletní sadu nářadí a přípravků pro seřízení - kufr vážil 30 kg a navíc ho nešlo poslat cargem, protože termín instalace se dvakrát změnil... Nakonec letěl jako zavazadlo a platil jsem "jenom" kufr s oblečením - cena za nadváhu byla větší než cena mojí letenky. Od té doby mám pocit, že ten kufr je ze zlata :-).
Let se společností Emirates je zážitkem. Musíte být na letišti alespoň dvě hodiny před nástupem, nikoliv odletem, nastupuje se podle zón a všichni musí tato pravidla dodržovat (i ti z první třídy). Po nástupu do letadla však všechen shon končí a člověk sedí na sedadle o rozměrech business u ostatních aerolinek. Filmy, hudba, kamery z letadla - prostě luxus. Jídlo je také výborné - a přitom letenka do Dubaje je levnější než většiny evropských společností...
Nejjednodušší a nejkratší let do Muscatu je přes Dubaj - ve tři odpoledne odlet z Prahy, za ý hodin v Dubaji, 2 hodiny na přestup (je to akorát) a přistání v Muscatu kolem třetí ráno místního času (SEČ+3 hodiny). Teplota nad ránem - kolem 18 stupňů.
V hotelu mám pokoj s výhledem na záliv - no, moc velký provoz tam není, někdy vidím i nějakou loď v dálce. Po pár hodinách spánku odjíždíme k zákazníkovi, který je v průmyslové oblasti Rusayl asi 30km západně od Muscatu, uprostřed pustiny, ale u dálnice. Krajina ja nádherná, divoká a pustá. Nedokážu si představit, že tam někdo může v létě přežít - teplota je kolem 45 stupňů ve stínu a 100% vlhkost.
V týdnu během instalace jsem toho moc neviděl, jenom hotel, cestu k zákazníkovi a párkrát večeře mimo hotel. Ono to ale taky bylo dost - po 12-13 hodinách práce (těch 5 tun se musí sestavit a vyvážit s přesností 0.02mm/m) jsem chtěl jenom pivo a postel.
V únoru už bylo víc času a tak jsme s Hemantem objeli kousek pohoří a viděli plošinu, která je ve zbývající části Ománu. Ve čtvrtek jsme se podívali dostarého města Muscatu, ke královském paláci a na trh (souq). Trh je stejný jako ve všech arabských zemích. Večer jsou v něm jenom chlapi, ženy a děti jsou doma. Žbříček hodnot je v arabském světě postaven na hegmonii mužů - v rodině je v čele otec rodiny, pak synové, pak velbloudi a koně, pak domy a jiný majetek a na konci jsou ženy a dcery. Tahle hierarchie se pak opakujhe ve vesnici nebo v kmenu. Protože sociální systém se jmenuje rodina, je těžké pro kohokoliv vystoupit z téhle struktury a chtít začít žít podle jiných pravidel. Přinejmenším se musí odstěhovat a není mi jasné, jestli dostane od rodiny nějaké prostředky. Takže zcela přirozeně touha udělat změnu je minimální. V Ománu je asi 25% obyvatel domácích a zbývajícíh 75% jsou cizinci-dělníci. Místní "košiláči" pracují ve státní správě nebo v armádě, případně jsou "zaměstnáni" v některé firmě. Existuje totiž nařízení, že na určitý počet zahraničních dělníků musí být zaměstnáni i místní. Ve firmě, kde jsem byl, místní pravidelně chodil do práce a pracoval (to se prý o ostatních říct nedá). Místní však mají ropu a tím je to dáno. Všichni cizinci pracují, protože bez práce nedostanou vízum. Když si přivezou rodinu a ztratí práci, obratem se všichni musí vrátit zpátky. Takže nehrozí nějaká invaze jako teď to Evropy z Afriky.
Mimochodem - jak se v médiích psalo o problémech s nepořádkem po Arabech v lázních (udělají si piknik a pak tam nechají všechny odpadky na místě), tak je vidět, že nikdo z reportérů nebyl na Středním Východě a neptal se, proč to tak dělají - u nich doma totiž má někdo na starosti každý kousek trávy a uklízí všechno, co tam nepatří. U nás jim nikdo neřekl, že u nás to děláme jinak. Oni vyrostli v jiném světě a tudíž jim to nepřipadá divné, protože to nikdy jinak nedělali.
Při zpáteční cestě letadlem ve dne (start v 5 hod. ráno z Muscatu, přílet do Prahy v půl druhé) byla vidět Dubaj - rozrůstá se do pouště jako nějaký mech, a divoké hory Iránu. V té pustině je tak snadné schovat skoro cokoliv -podobně jako v Afghánistánu. Zdrojem informací jsou jenom ti, co mají rádio, televizi nebo internet a to jsou většinou muezinové/kněží. Tudíž je zajištěna i cenzura...
Moře v Muscatu v únoru mělo kolem 25 stupňů a poprvé jsem se setkal se světélkováním - za každou lodí je světélkující brázda. Když jsme se koupali asi v devět večer (a to už byla tma), na rukách a nohách se mi objevovaly takové malé světlušky. Když jsem rukou/nohou máchnul, byly vidět tak 1-2 vteřiny a pak zmizely. Myslel jsem, že je to odraz světel na pláži v bublinkách vzduchu, ale kde by se co odráželo metr a půl pod hladinou... takže to muselo být ono. Mrskal jsem sebou ve vodě a vypadl jsem jako elf :-).
Po návratu domů jsem měl trochu problém dostat se zase zpátky - čas se srovnal během 2 dnů, ale hlava byla pořád ještě v zemi, kde platí trochu jiná pravidla, kde je člověk musí dodržovat a může si tak leda myslet o nich co chce (ale to je tak všechno)... mám prostě jiný pohled na svět a musel jsem svoje já trochu zavřít do ulity a moc nepřemýšlet nad tím, kde jsem a jaká jsou tam pravidla pro každodenní život.
Betlém/Palestina je ještě celkem blízko evropskému stylu života. Omán - to je prostě arabský svět, úplně jiný než známe.

Nastavení